„Zlý časy dělají zlí lidé. Viděl jsem tolik lidské podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunce a nejde pryč?“ (Vnější tma)

Víc než pouhá kovbojka

Ve věku osmdesáti devíti let zemřel Cormac McCarthy. Držitel Pulitzerovy ceny a jeden z největších a nejvlivnějších amerických spisovatelů. Fakt, že prorazil a stal se všeobecně uznávaným až krátce před šedesátkou, ponechme teď stranou. Daleko důležitější je relativně skromná, avšak nesmírně působivá literární tvorba, kterou za sebou zanechal. Jeho žánrový rozsah měl široké rozpětí a dá se s klidem říci, že psal prakticky všechno. Detektivky, krimi, thriller atd. Dokonce jednou zabrousil i do postapokalyptické tématiky. To všechno jsou z hlediska odborníků obvykle nevhodná témata pro psaní hodnotné literatury, ale McCarthy dokázal v rámci postmodernistických postupů uchopit brakový žánr a sdělit skrze něj hlubší myšlenku. Použitím pokleslých žánrů se tudíž knihy často dostaly i do rukou čtenářů, kteří primárně očekávali jednoduchou zábavu, ale ve skutečnosti získali i něco navíc. Tedy pokud je neodradil McCarthyho syrový styl vyprávění. Jeho drsné příběhy plné nehostinných prérií, spalujícího slunce, nihilismu, násilnických mužů a smutných osudů, nebyly a nejsou určené pro každého.

Tím se pomalu dostávám k výraznému prvku, který více či méně prostupoval celou literární tvorbou Cormaca McCarthyho. Kromě všeho toho násilí, bezútěšných situací, filozofických přesahů a zevrubném pátrání po kořenech lidského zla, pojí téměř všechny příběhy westernová tématika. Teď ovšem nemám na mysli notoricky známé předobrazy drsných kovbojů, pistolnických duelů, špinavých salonů a moudrých indiánů. McCarthy pouze přejímal archetypální vzorce z westernové tématiky a zasazoval je nápaditým způsobem do příběhů odehrávajících se v relativně nedávné minulosti, potažmo současnosti. Tím se jeho tvorba stávala přístupnější, neboť základy brakové literatury mu posloužily jako umně zhotovená fasáda, pod níž se toho ve skutečnosti skrývalo daleko víc.

Pokud bych měl uvést konkrétní příklad, kde si výše popsaný princip můžeme názorně ukázat, napadne mě jako první román Tahle země není pro starý (2007). Vietnamský veterán Llewelyn Moss narazí v poušti při lovu vidlorohů na tragické následky nepovedeného obchodu s drogami. Oba znesvářené kartely se vzájemně postřílely a kromě drog, zůstala poblíž masakru ležet i brašna s více než dvěmi milióny dolarů. Moss neváhá a hotovost si ponechá. Doma jej však tíží svědomí, protože jeden z postřelených Mexičanů ho požádal o vodu. Moss se vrátí na místo činu, čímž padne do hledáčku psychopatického nájemného vraha Antona Chigurha, který byl najat, aby získal odcizené peníze zpět. Zatímco Moss svádí s nebezpečným zabijákem hru na kočku a na myš, místní stárnoucí šerif Tom Bell se celé záležitosti snaží přijít na kloub. Záhy si uvědomí, že Moss je ve smrtelném nebezpečí a snaží se mu zachránit holý život.

I přes zjevně přímočarou thrillerovou zápletku, zde máme klasický westernový vzorec. Příběh je sice zasazen na začátek osmdesátých let, ale odehrává se poblíž mexicko-amerických hranic, kde o vyprahlé pouště není nouze. Naši tři hrdinové ztvárňují klasické archetypální postavy. Chigurh je vlastně zlý padouch, který pronásleduje svou kořist a Moss ztvárňuje neutrálního odpadlíka v nesnázích. Bell je šerif ze starých časů. Zná dokonale každého souseda, funguje jako mentor pro zdejší komunitu, za opaskem nosí kolt a často jezdí na koni. První dvě třetiny knihy sledují hlavně počínání Mosse a Chigurha, mezi nimiž dojde i k několika napínavým přestřelkám. Jejich psychologie je jen stroze načrtnutá. Fokalizace se soustředí pouze na popis prostředí a skutků obou protagonistů, než abychom nějak zevrubně pronikli do jejich smýšlení.

Teprve v poslední třetině převezme břemeno vyprávění Bell, který nám odkryje své úvahy a vnitřní pohnutky. Z jednoduchého příběhu s westernovou poetikou se stává filozofická úvaha starého muže, jež lamentuje nad moderním světem. Kdysi řešil případy jako jsou krádeže slepic, vraždy v afektu a loupežná přepadení. Nově nastupující vrazi, kteří zabíjejí bez zjevného důvodu a výčitek svědomí, jsou pro něj produktem, jemuž nerozumí. Díky tragickému vyústění centrální zápletky si uvědomí, že tenhle svět již nechápe a odejde do důchodu. Syrové, přemýšlivé, pochmurné. Typický Cormac McCarthy.

Samotářský milovník přírody

Přehrabovat se v životě spisovatele, jakým byl Cormac McCarthy, není zrovna vděčná záležitost, neboť prakticky není o čem psát. McCarthy byl drtivou většinu života člověkem, který se úzkostlivě vyhýbal publicitě a dával přednost izolaci před okolním světem. Samozřejmě, že obecné informace rámující jeho dospívání a kariéru jsou běžně dostupné, ale bližší detaily z jeho osobního života zůstávají zastřeny tajemstvím. Tedy jen velmi stručně.

Cormac McCarthy (rozený jako Charles) se narodil 20. července 1933 na východním pobřeží Spojených států, konkrétně ve státě Rhode Island. Pocházel z šesti dětí a jeho rodiče vyznávali irské křesťanství. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Tennessee, kde Cormac McCarthy vyrůstal. Navštěvoval katolickou střední školu v Knoxville, kterou nesnášel, protože mu údajně nepřinášela žádné důležité hodnoty, snad kromě osvojení psaného slova. Co ovšem miloval již od malička, byli koně, stromy, rozlehlé krajiny a příroda všeobecně. Od roku 1951 začal navštěvovat Univerzitu v Tennessee, kde studium zaměřil především na inženýrství a fyziku. Zásluhou rozsáhlé univerzitní knihovny propadl čtení historických románů a literatuře faktu. Školu nedokončil a roku 1953 nastoupil k americkému letectvu. Tou dobou jeho čtení dostalo podobu hltavé obsese. Na vysokou školu se vrátil roku 1957, ale tentokrát své úsilí upnul ke studiu angličtiny a začal publikovat první krátké povídky pro studentský časopis The Phoenix.

Posilněn pozitivní odezvou, si v rámci vysněné spisovatelské dráhy změnil jméno z Charlese na Cormaca, což byla původně přezdívka, kterou jeho otec Charles Joseph McCarthy získal od irských tetiček. Po sňatku se svou spolužačkou Lee Holleman, nabral život začínajícího spisovatele nový směr, ale k idyle to mělo hodně daleko. Otravován ruchem města, nalezl McCarthy útočiště v horském pásmu zvaném Smoky Mountains, táhnoucím se podél hranic mezi Tennessee a Severní Karolínou. Zde objevil dočasný domov v podobě polorozpadlé chatrče bez tekoucí vody a roku 1962 počal svého prvorozeného syna Cullena. Nezaměstnán a bez prostředků požádal svou ženu, aby si sehnala práci, zatímco on bude veškerý čas věnovat psaní románů. Tvrdý životní styl a Cormacova posedlost bláhovým snem přinesla první úrodu zkaženého ovoce. Lee Holleman jej odpustila a požádala o rozvod.

McCarthy se nevzdával. Další kroky ho zavedly do francouzské čtvrti v New Orleans, kde vykonával mizerně placené práce a hlavně psal, případně četl. Jeho první knihy vydané pod hlavičkou nakladatelství Random House vzbudily zájem kritiků, kteří oceňovali úsporný styl textu, řadu metafor i podobnost s díly uznávaného prozaika a básníka Williama Faulknera, jež zpopularizoval literární směr takzvané Jižanské gotiky. Tento styl se vyznačuje přítomností násilí, bezvýchodných situací, absurditou a jemné špetky černého humoru. V zásadě jde říci, že jde o hororové příběhy zasazené do jižních, převážně zemědělských částí Spojených států. K této definici má asi nejblíže novela Dítě boží (1973). Jedno z prvních McCarthyho publikovaných děl, které sleduje osud protagonisty Lestera Ballarda, vraha a nekrofila odmítnutého společností. Ballard žije za městem ve spleti tunelů podzemního labyrintu. Zde přechovává různé trofeje, včetně rozkládajících se mrtvol svých obětí. Prožil otřesné dětství, ale i jeho pokřivená mysl touží po lásce, byť ji není schopen dosáhnout tak, jako normální lidé. McCarthy jej nesoudí, pouze se snaží zamýšlet nad tím, zdali je Ballard tak odlišný od ostatních lidí, neboť my všichni jsme přeci děti boží. Jak vidno, kontroverze nebyla spisovateli nikdy cizí.

Jedna věc je uznání kritiky, ale ta druhá, dost možná podstatnější, je nicotný zájem čtenářů, s nímž se McCarthy potýkal dlouhá léta. Minimálně v začátcích kariéry platil za poněkud obskurního autora, jehož knihy čte jen hrstka intelektuálně založených nadšenců. Nechuť veřejně propagovat své knihy, vyhýbání se publicitě a introvertní povaha přivedly McCarthyho na pokraj miziny. Téměř celá sedmdesátá léta tak bojoval s existenční krizí a vzrůstající závislosti na alkoholu. Přitom stačilo tak málo. Jeden čas žil McCarthy ve zpustošené mlékárně poblíž Tennessee, kterou se se svou druhou ženou snažil vlastnoručně zrekonstruovat. Žili skromně. Velmi skromně. Jedli jen fazole a koupali se v řece nebo přilehlém jezeře. Jeden vzdělaný profesor mu nabídl dva tisíce dolarů, pokud přijde na půdu univerzity a poreferuje o svých knihách před studenty. Spisovatel odpověděl následovně: „Všechno co bych řekl, leží už na stránkách těch knih.“ Fazolová sezóna tedy pokračovala vesele dál.

Roku 1976 opustil svou druhou ženu, stal se z něj abstinent a vyrazil na cesty. Bez cíle, bez jakýchkoliv plánů. Pendloval po USA, neboť kolikrát neměl ani na zaplacení nájmu, tahal s sebou aktovku s knihami a petrolejovou lampu, případně žárovku, aby si po nocích mohl číst a psát. Po částečně autobiografickém románu Suttree (1979) získal nečekanou finanční podporu v podobě grantu. Takzvaný MacArthur Fellowship, určený pečlivě vybraným lidem americké národnosti, pracujících v jakémkoliv oboru, kteří své práci věnují maximální míru originality a obětování. Částka přesahující něco málo přes dvě stě tisíc dolarů, mu umožnila cestovat po americkém jihozápadě, kde McCarthy sbíral cenné poklady. Ovlivněn drsným podnebím a důkladným studiem skutečného desperáta Johna Joela Glantona, začal psát svůj životní opus magnum.

Krvavý poledník

Gang vedený Joelem Glantonem řádil na území severního Mexika a jihozápadní části Spojených států během první poloviny 19. století. Sám Glanton byl původně texaským rangerem a schopným vojákem v mexicko-americké válce. Brzy však ztratil ideály, dezertoval a zachutnala mu vidina rychlého zbohatnutí. S podobně smýšlejícími vojáky tedy vytvořil obávaný gang, který se specializoval na lov indiánských skalpů. McCarthy zkoumal život tohoto morálně rozpolceného muže a se svým koněm procestoval většinu míst, která Glanton skutečně navštívil.

Téměř pětiletá práce skončila vydáním fascinující knihy Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (1985). Tato kniha, založená na historických i smyšlených postavách, má asi nejblíže ke klasickému westernovému pojetí, přestože žánr samotný obrací na ruby. Příběh nápaditě mixuje fakta a mýty spojené s kolonizací Divokého západu, což v kombinaci s McCarthyho specifickým stylem psaní vytváří děsivý monolit plný bezbřehého násilí, potoků krve a takřka nadpřirozené aury. Ani jedna ze tří stěžejních postav zde neslouží nějakému vyššímu dobru a nezaujímá výsadní postavení. Bezejmenný chlapec proplouvá dějem a občas úplně zmizí ze scény. Bezohledný žoldnéř Glanton si krade pozornost hlavně ve střední části příběhu a tajemný, místy až mýtický soudce Holden vystupuje na začátku, aby se později ztratil a na konci okázale převzal otěže veškerého dění. Ani vedlejší skupinky Mexičanů a indiánů nelze označit za kladné. Všichni lační po krvi a anonymní, takřka dehumanizovaní indiáni občas připomínají nebezpečné houfy nemyslících zombií.

McCarthy odstraňuje archaický, pevně ustálený předobraz politické korektnosti, v níž jsou bílí kolonizátoři vnímání jako padouši, a kde ostatní etnické skupiny vystupují v rolích obětí jejich hladové rozpínavosti. V historické vizi spisovatele neexistují vítězství, ale pouze palčivé prohry. Na takovou nálož odvážného vizionářství a složitých metaforických úvah, za nimiž stojí převážně soudce Holden, nebyli připravení ani recenzenti, natož čtenáři.

Krajinář

Je vskutku paradoxní, že kniha, která v době vydání prakticky propadla, je dnes literárními vědci označována za jedno z nejdůležitějších děl moderní literatury. Krvavý poledník však nedisponuje jen filozofickou nadstavbou, revizionistickým pojetím westernového žánru a hutnou atmosférou. Jde o dílo, z jehož formální podstaty patrně nejvíce vyčnívá McCarthyho nenapodobitelný styl psaní. Kromě toho, že spisovatel kladl velký důraz na autentické slangové nářečí, což v českém překladu bohužel trochu zaniká, používal i svéráznou stavbu textu a úsporné vychytávky, na které si čtenář v jeho knihách musí zprvu zvykat. McCarthy například nikdy nepoužíval uvozovky v přímé řeči. Dle jeho slov: „Zbytečný bordel na papíře.“ Občas je tedy trochu těžké odhadnout, kde začíná dialog a kde vlastně končí. Na druhou stranu, jeho životem zocelené postavy toho zase tolik nenamluví. Zajímavé jsou i podobné pasáže nebo totožná větná spojení, jež do textu vstupují jako opakující se refrén v písni.

Disciplína, v níž McCarthy opravdu exceloval, byly naprosto dokonalé popisy rozličných krajin. V tomto případě ovšem nemám na mysli sáhodlouhé odstavce zabývající se každým listem na stoletém dubu, což je, přiznávám, věc, která mě občas irituje v románech J. R. R. Tolkiena. McCarthymu stačili tři, maximálně čtyři perfektní věty k tomu, aby výstižně popsal konkrétní scenérii. Byl v tom natolik zdatný, že rozpolcený čtenář dychtivě toužil stanout na popisovaném místě spolu s hrdiny, ale zároveň podvědomě tušil, že by v takovém drsném světě nepřežil ani hodinu. Krvavý poledník je doslova přecpaný nekonečnými výjevy plných nezkrotné přírody, vyprahlých pouští i krajin posetých ostrým kamením, na němž spočívá krev od rozdrásaných koňských kopyt. Velká část čtenářů se k jeho knihám vrací právě kvůli dechberoucímu popisu přírodních scenérií.

Celebritou v důchodu

Následovala pustá léta, během nichž se spisovatel zdánlivě propadl do země. Jelikož nad tímto obdobím poletuje jeden velký spekulativní otazník, ponechám jej bez podrobností. Jisté je pouze to, že s blížícím se koncem osmé dekády začal McCarthy pozvolna pracovat na sérii knih, které později vešly ve známost jako takzvaná „Hraniční trilogie“. Roku 1992 vychází první část s názvem Všichni krásní koně a do života spisovatele vstoupí dlouho oddalovaná satisfakce v podobě všeobecného uznání. Příběhu chlapce, který vlivem drsných okolností musí poněkud předčasně dospět, si všimne vlivná literární smetánka. Román v Americe získá Národní knižní cenu a z McCarthyho se rázem stane literární celebrita. Vznikne i sada známých fotografií s postarším pánem oblečeným do dobře padnoucí košile a džínsů. I přes obrovskou vlnu zájmu však McCarthy zůstává věrný svému stylu a vyhýbá se rozhovorům. Pod názvy Hranice (1994) a Města na planině (1998) vyjdou další dva dílky trilogie a McCarthy opět na čas zmizí.

Roku 2007 spatří světlo světa zmiňovaný román Tahle země není pro starý, který odbornou kritiku rozdělí na dva tábory, a pak přijde opravdový šok. Poměrně útlá, depresivní, postapokalyptická sci-fi novela Cesta (2008) přinese spisovateli Pulitzerovu cenu a celosvětovou slávu, ale to není vše. Oprah Winfrey, jedna z nejmocnějších žen světa, zařadí Cestu do části svého pořadu jménem Knižní klub a jakoby to nestačilo, Cormac McCarthy po delším váhání přijme její pozvání. 5. června 2007, ve věku čtyřiasedmdesáti let poskytne spisovatel svůj první rozhovor pod dohledem televizních kamer. Udržovaný, inteligentně vypadající pán v modré džínové košili odpovídá na běžné otázky a literární svět šílí. Dle odborníků je rozhovor vesměs banální a jeden renomovaný český literární kritik dokonce poznamená, že je to stejné, jako kdyby Milan Kundera přijal pozvání do Banánových rybiček Haliny Pawlowské.

Intelektuálové jsou sice zaskočení, ale běžní mainstreamoví čtenáři hltají každé slovo, které McCarthy vypustí z úst. Od tohoto okamžiku nastane určitý zlom, neboť v následujících letech a ve zcela výjimečných případech poskytne spisovatel ještě několik rozhovorů. Ten poslední se odehrál jen krátce před jeho smrtí. Navzdory proměnlivé kvalitě otázek, přinesla interview řadu cenných informací. Lidé mohli například zjistit, že McCarthyho nezajímají autoři, kteří se v knihách nezabývají otázkou života a smrti. Prozradil, že drtivou většinu všeobecně uznávaných autorů nechápe a nerozumí jim. Vysvětlil svou oblibu v úsporných, sdělených větách a také nechuť k některým interpunkčním znaménkům. Například středník používaný před výčtem slov může dle něj použít jen imbecil. V psané formě tohle může zavánět jistou arogancí, ale jak vzácné filmové materiály dokazují, McCarthy byl ve skutečnosti vtipný, skromný člověk, pro kterého se vžila nálepka „společenský samotář“.

Poslední roky života strávil Cormac McCarthy na půdě vědeckého institutu v Santa Fe v Novém Mexiku, kde působil jako správce. Pokrokové obory a práci vědců totiž po celý život hluboce uznával. Dobrým přítelem se mu zde stal fyzik Murray Gell-Mann, který až do své smrti rád vyprávěl historky ze společných diskuzí mezi ním a zasloužilým spisovatelem. McCarthy ve společnosti vědců nalezl klid, oporu a dokončil tam i své poslední dva romány, které zanedlouho vyjdou i s českým překladem. Knihy Pasažér a Stella Maris (2022) na sebe mají navazovat, přičemž jejich spojení připomíná jakýsi „triptych“ o dvou dějstvích. Máme se tedy určitě na co těšit.

Odkaz

Cormac McCarthy zemřel ve svém domě v Santa Fe 13. června 2023. Očekávanou devadesátku nepokořil. Jeho smrt hluboce zasáhla Stephena Kinga, podle něhož odešel opravdový a nenahraditelný velikán světové literatury. McCarthy prožil tři manželství, zůstalo po něm několik dětí a především hodnotné dílo. Mnoho aspektů z jeho života zůstane navždy nezodpovězeno. Jaké měl názory na politiku? Měl rád nějaký druh sportu? Věřil v Boha nebo jím pohrdal? Proč mu tolik vadil zájem médií a proč nikdy nesepsal své memoáry? Kdoví?

McCarthy napsal i několik scénářů a divadelních inscenací, ale pro mne, jakožto filmového fanouška, je důležitý především fakt, že řada jeho literárních děl se dočkala filmového zpracování. Asi nejslavnější mají na kontě bratři Coenové, neboť výborný snímek Tahle země není pro starý (2008) získal hned čtyři Oscary. Za zmínku stojí i Cesta (2009) od australského režiséra Johna Hillcoata, který v současné době připravuje i filmovou inkarnaci zásadního románu Krvavý poledník. O zfilmování této nevšední knihy se pokoušela řada režisérů včetně Martina Scorseseho a Ridleyho Scotta. Trpké označení „nezfilmovatelné knihy“ snad tedy Hillcoat definitivně rozmetá na kusy.

Pokud znáte McCarthyho jen na základě filmových adaptací a uvažujete o seznámení s jeho literární tvorbou, pak neváhejte. Obecně se doporučují jeho pozdní romány před tím, než okusíte cokoliv z jeho rané tvorby, ale s tímhle já osobně nesouhlasím. Jako první mi do života vstoupil Krvavý poledník a byl z toho nezapomenutelný zážitek, po němž jsem se s nadšením pustil do dalších příběhů plných krve, nihilismu, ale také zrnka naděje a bolestné lásky. Prakticky ve všech románech Cormaca McCarthyho se zas a znovu snoubí posedlost historií s urputným pátráním po kořenech zla. Cormac McCarthy s bravurou sobě vlastní ovládl pokleslé literární žánry, aby skrze jejich optiku mohl zkoumat záludnosti lidského druhu. Věřil v zákonitosti determinismu a odhaloval důsledky našich temných dějin jako archeolog, který své hloubavé poznatky předával světu formou poutavých, srozumitelně psaných příběhů. Mistr slova, básník krvavého násilí, milovník přírody, života i smrti. Cormac McCarthy.